Ideální situace samozřejmě je, abyste se do sporu ohledně výživného vůbec nedostali. Nicméně někdy je život natolik složitý, že vás přivede i do situací, které byste nečekali. A pak je lepší být připraven a vědět, jaká jsou vaše práva.

Soud prvního stupně nedávno rozhodoval o žalobě na určení výživného manželky. Ne každý totiž ví, že manželé vůči sobě mají vyživovací povinnost, která navíc může v určitých případech přetrvat i po rozvodu. A přesně to byl i případ těchto dvou ex-partnerů. Problém nebyl ani tak v tom, že by manžel odmítal manželce výživné platit, ale spíše se objevily nejednoznačnosti ohledně určení jeho výše.

Osobní potřeba jako uznatelný výdaj

Při posuzování výše příjmů manžela soud uvažoval následovně. Významnou skupinou výdajů (nákladů) podnikatele, které nelze uznat za daňově účinné, jsou výdaje na osobní potřebu poplatníka. Příjem získaný podnikáním je a logicky musí být i zdrojem obživy fyzické osoby. Je tedy zřejmé, že poplatník musí nutně použít část svých příjmů pro svou osobní potřebu. Zákon o daních však z příjmů výslovně označuje výdaje na osobní potřebu poplatníka jako daňově neuznatelné. Z toho vycházel i soud při určení výše výživného. To však vedlo k tomu, že výživné bylo stanoveno v nepřiměřené výši vzhledem ke skutečným příjmům a výdajům manžela. Manžel tedy podal ústavní stížnost, kde se bránil špatnému posouzení jeho majetkové situace, když soud sečetl příjem z daňového přiznání a z peněžního deníku.

Výživné musí přihlížet ke skutečným výdajům

Ústavní soud uznal stížnost za důvodnou. Soud sečetl příjmy vykázané v daňovém přiznání i peněžním deníku, čímž došlo k nesprávnému duplicitnímu a současně podstatnému navýšení příjmů, z nichž následně odvolací soud usoudil na výši výživného manželky. Z toho vychází, že osobní potřeba nepochybně představuje výdaje nutné k dosažení příjmů a musí být zahrnuta do posuzování příjmu v případě rozhodování o výživném.